Individualizace

Frontální transmisívní vyučování je typické pro industriální společnosti 20. století, pro režimy, pro něž jedinci byli pouhými částečkami v pohybu mas. Současnost je ale již kvalitativně jiná a ve výchově a vzdělávání současných školáků není místo pro nivelizaci. Soudobé (a budoucí) vzdělávání musí být založené na principech individualize, vnitřní diferenciace a výchovy ke kooperaci. Tedy principech zcela odlišných od principů zatím většinově uplatňovaných. Ve zkratce lze charakterizovat moderní vzdělávání tím, že každý žák má nezpochybnitelné právo na vlastní tempo v jednotlivých oborech, žáci jsou vedeni k efektivní spolupráci a obsah je chápán jako komplexní a mezioborový.

Úloha učitele – velitel, instruktor nebo kouč?

Již bylo zmíněno, že při vzdělávání mimořádně nadaných dětí: Učitel nezřídka narazí na žáky, kteří jej předčí hloubkou i rozsahem svých vědomostí. Vedou nás k zamyšlení nad úlohou učitele.

V tradiční škole je učitel čímsi jako instruktorem. Vědomostmi převyšuje žáka a jeho úloha spočívá především v předání těchto vědomostí. Jde o postavení nedílně spjaté s představou tradiční transmisívní školy. Toto postavení je dobře zažité, vyzkoušené a očekávané. Uvědomme si, že většinu návyků učitelé nezískávají studiem vysoké školy, ale aplikováním vzorců chování, které kdysi získali v úloze žáků od svých vlastních učitelů. Rodiče žáků jsou na tom přesně stejně – jen velmi malá skupina jich má nějakou vlastní promyšlenou představu o tom, jaké vzdělání by pro své děti chtěli zajistit, drtivá většina rodičů srovnává vzdělání svých dětí se školou, jakou zažili sami a hodnocení vychází většinou právě z porovnávání rozdílů mezi obojím. Setrvačné síly jsou velké a podporují uchování tradiční školy.

Zatímco u průměrných dětí učitel typu instruktora pracuje pouze neefektivně, při vzdělávání mimořádně nadaných dětí logicky flagrantně a viditelně selhává. Kupodivu, často se pak takový střet nefunkčního systému s „vyčnívajícím“ žákem interpretuje jako selhávání žáka. v případě mimořádně nadaných dětí je potřeba odlišného postavení učitele viditelná na první pohled – namísto instruktora potřebují kouče. v případě „ostatních“ dětí ona potřeba není menší, jen je méně viditelná, protože tam učitel ještě stačí své žáky převyšovat a tak se zdá, že je vše v pořádku.

Kdo je to kouč?

Kouč nemusí mít vždy nejlepší a nejrozsáhlejší vědomosti a vcelku to není ani důležité. Kouč má obecnou představu, v jakém smyslu chce své svěřence stimulovat. Kouč nemusí mít hlubší znalosti z oboru, zato musí být brilantním psychologem. Jeho úlohou je totiž stimulovat vlastní vzdělávací proces realizovaný samotnými žáky.

Zatímco instruktor předává informace, kouč umí klást provokující otázky. Kouč nepotřebuje homogenní skupinu… Koučování je koneckonců specifickou a vysoce odbornou psychologickou technikou a na komerčním prostředí vidíme, že je technikou efektivní a vyžadovanou. Učitel-instruktor uplatňuje svůj potenciál, učitel-kouč aktivizuje potenciál žáků.

Proti této změně v pojetí postavení učitele samozřejmě stojí tradice, nedůvěra (ze strany rodičů i starších kolegů), v českém prostředí navíc nedostatek zkušeností. Jisté je, že v tímto směrem by se mělo ubírat vzdělání poskytované studentům učitelství.

Kouč si uvědomuje, že nepracuje s nezávislými jedinci, ale že se nachází uvnitř sociálního systému. Žáci (pracovníci, spoluobčané…) žijí v sociálním systému, jsou jím ovlivňováni, vytvářejí tu sociální vazby a naplňují role. Chci-li měnit chování jedince, musím si vždy uvědomovat sociální kontext a vliv sociálního systému.

Zde si připomeňme, že styl a obsah hodnocení, které dáváme svým žákům, není jen trpnou reflexí daného stavu, či minulých výkonů. Hodnocení je významným sociálním činitelem, který spoluutváří sociální roli, kterou žák bude sehrávat.

Doporučená literatura

John Whitmore: Koučování. Management Press 2004, ISBN 80-7261-101-1