Skupinová a týmová práce

Celá naše historická podoba školství je postavená na předávání informací mase jednotlivců, kteří spolu během výuky nekomunikují. Komunikace mezi žáky je v tradiční škole vyloženě nežádoucí (žáci ruší či dokonce napovídají si a opisují při písemkách). Koncept skupinové a týmové práce sice učitelé v podstatě už dávno znají, přesto ho většinou považují za něco nepříliš funkčního, protože se často nedokážou smířit s tím, že při skupinové práci začnou fungovat zcela jiné mechanismy. Přitom skupinová práce je mnohem blíž životu a nácvik skupinové a týmové práce patří svou podstatou k tomu důležitějšímu, co škola žákům dává. Bez použití skupinových a týmových úloh a metod práce nemůžeme rozvíjet hned dvě klíčové kompetence – kompetenci sociální a personální, a kompetenci komunikativní.

Při zavádění inkluzívního vzdělávání budeme aplikovat několik různých verzí skupinové a týmové práce.

Dvě velké skupiny à la málotřídní škola

Jde spíš o organizaci práce ve třídě než o skupinovou práci. Princip je dobře známý: Učitel svůj čas rozdělí mezi dvě velké skupiny žáků tak, že zatímco jedna část třídy pracuje s učitelem, druhá zpracovává samostatné úlohy. S jednotlivými skupinami přitom může učitel pracovat zcela různými metodami, tedy včetně frontálního výkladu atd.

Převratného na aplikaci této organizace není vlastně vůbec nic, až na moment, že ho můžeme uplatnit nejen v málotřídní škole, ale i v běžné třídě, kterou si takto můžeme rozdělit na dvě velmi odlišné skupiny, které pracují na odlišných úkolech, resp. přesněji na odlišné obtížnosti úkolů, odlišným tempem – a samozřejmě které na konci školního roku dospívají na zcela odlišnou úroveň.

Nejefektivnější je tento model u matematiky.

Má celou řadu výhod, je to vynikající způsob, jak zacházet s třídou, v které máme jak vysoce nadané tak průměrné a podprůměrné žáky.

Přináší tři obtíže, které lze řešit, je však třeba se na ně připravit předem a s jejich řešením počítat:

    • Je třeba zajistit návaznost. Uvědomme si, že rychlejší skupina může udělat za jeden školní rok až dvojnásobný pokrok oproti skupině pomalejší. Rychlejší skupina může během druhého stupně ZŠ pomalejší skupině utéci i o více než jeden rok práce pomalejší skupiny. Je to samozřejmě správně. Jen je třeba vědět, že jedno z nejhorších traumat, které bychom žákům rychlejší skupiny mohli způsobit, by bylo chtít po nich po roce – dvou, aby se „vrátili“ k pomalejší skupině a třída opět postupovala frontálně. Pustíte-li se do této bezesporu přínosné organizační formy, začleňte si ji jako implicitní součást školního vzdělávacího plánu. Jako jednu z jistot, které ve vaší škole budou fungovat bez ohledu na případné personální změny na místech učitelů.

    • Opět narazíte na nefunkčnost každého hodnocení, které práci žáka převede na jedno číslo, jeden stupeň. v takovéto třídě budou mít žáci v rychlejší skupině automaticky jedničku, protože tomu bude odpovídat úroveň, kterou dosáhli. Ale tato jednička bude mít nulovou výchovnou a motivační hodnotu. Budou-li mít jinou známku, bude to známka hrubě demotivační, protože si takoví žáci uvědomí, že v pomalejší skupině by jistě měli lepší výsledek. Řešením je zavedení kriteriálního hodnocení.

    • Budete vytvářet program pro dvě zcela odlišné skupiny. Tedy pracnější příprava. Práce ve třídě bude mnohem spokojenější a snáz zaměstnáte různé žáky, takže investice v přípravě se vrátí.

Menší dynamicky proměnlivé homogenní skupiny

Vzdělávací princip je podobný, vytvoříte si skupiny, které uvnitř budou přibližně výkonově vyrovnané. Odlišnosti jsou dvě:

  • Tyto skupiny vytváříte krátkodobě, na hodinu, na zpracování projektu apod.

  • Skupin si ve třídě můžete vytvořit několik – ideální počet členů žákovské skupiny je cca 5.

Tento druh skupinové práce vám umožní s některými skupinami pracovat do větší šířky či hloubky probíraného učiva. Půjde vám o to prohloubit a obohatit učivo pro nadanější žáky. Přitom nebudete počítat s tím, že by skupina pracovala dlouhodobě rychleji a vzdálila se pomalejším skupinám.

S výhodou využijete tento model zejména v českém jazyce, dějepise, zeměpise, přírodopise. Ale tvůrčí učitel si tímto řešením pomůže i v jiných předmětech.

Smíšené skupiny, resp. pracovní týmy

Tato organizační forma je nejhodnotnější a nejefektivnější. Vytvoříte čtyř až šestičlenné pracovní týmy. Jednotlivé týmy by měly být zhruba srovnatelné mezi sebou, naopak v každém z nich se sejdou žáci nadanější i méně nadaní. V některých případech skupiny určíte sami, ale zejména při řešení dlouhodobějších projektů bude lepší nechat složení skupin na žácích.

Naučíte skupinu stát se týmem.

Týmová práce má smysl především při řešení problémových úloh – a to jak od těch kratších v rámci jedné hodiny, po úlohy dlouhodobější (projekty).

Tým

Tým je specifickým druhem skupiny. Pokud to hodně zjednodušíme, najdeme mu dva základní znaky:

  • Členy týmu spojuje snaha o dosažení společného cíle. Proto týmy vytváříme pro zpracování projektů, řešení problémových úloh.

  • Jednotliví členové týmu mají své role. Členové týmu nepracují paralelně na stejných úkolech! Každý má svůj pod-úkol a jejich součtem, či lépe synergickým součtem, teprve získá produkt, kterým se tým prezentuje.

K rolím se ještě vrátíme, ale některé body si trochu zdůrazněme, nejsou náhodné:

Výsledný produkt je velmi důležitým faktorem. Dejme si záležet na jeho podobě a formě. Je to motivační faktor. Produktem je nejen prezentace, ale např. plakát zdobící stěnu třídy, webová stránka, „kniha“, jejíž kopie bude součástí portfolia žáků. Produkt musí být dotažený do precizní formy. A produkt musí být prezentovaný.

Prezentace produktu patří k momentům, které spolu s hodnocením a sebehodnocením členů skupiny práci na úkolu uzavírají. I prezentace by měla být precizní a dovedená do detailu.

Sebehodnocení členů týmu je prvkem „dělení zisku“. Učitel může ohodnotit produkt celého týmu, ale podíl jednotlivých členů mohou ohodnotit jen oni sami. Zpočátku budou mít snahu bagatelizovat a chovat se rovnostářsky. Pomůžete jim odnaučit se to třeba tím, že zpočátku proberete zcela detailně, čím kdo z týmu přispěl a pomůžete jim udělat si „inventuru zásluh“.

Role členů týmu

Nejjednodušší dělení, které je navíc dobře viditelné, je to, že si žáci vezmou na starosti různé aktivity – někdo shání informace, jiný zapisuje, třetí jejich práci koordinuje… Při řešení složitějších úloh se praktiky vždy vytřibí specifické týmové role. Jejich skladbu znázorňuje následující schéma:

V menším týmu dochází ke kumulaci těchto rolí (např. lídr je současně myslitelem a koordinátorem), ve větších týmech naopak k duplicitě některých rolí (specialista, dotahovatel, realizátor).

Členové týmu do těchto rolí vstupují nevědomky na základě svých osobnostních rysů. v menším týmu si rozdělení rolí nemusí uvědomovat, ale ve větším týmu je vědomí rolí přínosem pro dobrý chod celého týmu. Výchovu k vědomému zaujímání rolí a vědomí si důležitosti jednotlivých rolí proto berme jako přirozenou součást výchovy k týmové práci.

Vedení týmu

Styl vedení týmu vytváří předpoklady pro dosažení cílů. Na druhém stupni ZŠ bude koučem týmu zpravidla učitel, ale s postupujícím věkem žáků a zkušenostmi učitele i žáků s týmovou prací bude stále častěji výhodnější vytvářet týmy, jejichž koučování a koordinaci budou mít pro řešení jednotlivých úkolů sami lídři těchto týmů.

Organizace třídy a skupinová práce

Rozestavění stolků a židlí, které je tak typické pro naše školství bychom mohli pojmenovat „Díváme se na kino“. Je ideální pro sledování toho, co se děje na tabuli nebo před ní. Je výhodné pro přednášku, monolog učitele, případně dnes i monolog doplněný projekcí, zápisem na tabuli apod. Je zcela nevhodné pro jakýkoli druh komunikace mezi účastníky. Pro skupinové práce je mnohem výhodnější nechat se inspirovat následujícími možnostmi, podle toho, jaké máme ve třídě stolky.

Horní dvě schémata bychom mohli pojmenovat „Pracujeme ve skupinách“. Schéma vpravo bychom mohli nazvat „Pracujeme ve dvou velkých skupinách“, spodní schéma pak „pracujeme všichni spolu“.